,

Recenze: Prokletí bílých vlků

20. října 2013 v 17:18 | Lump |  Recenze vašich děl
Je tu další recenze vašich děl. Recenzi zpracoval Lump, která hodnotí prolog příběhu Very Nike - Prokletí bílých vlků.

Dílo:
Nad městečkem Ammane v západní Montaně právě zapadalo slunce, jehož poslední paprsky tvořily krásnou souhru světel a stínů tančících po obloze. To, že nikdo z města zapadající slunce nesledoval, zde nebylo neobvyklé. Nebylo to snad proto, že by lidé měli tuto show již okoukanou. Jen jednoduše po setmění nevycházeli. Zůstávali ve svých příbytcích, v potencionálním bezpečí. Nikdo neměl nejmenší chuť vyjít ven, na čerstvý vzduch a sledovat boj mezi jasným sluncem a temnou nocí, který byl předem rozhodnut. Městečko vypadalo ponuře. Ulice osvětlené slabou září pouličních lamp byly liduprázdné.
Slunce se však až příliš brzy rozhodlo kapitulovat. Rozžhavený kotouč zmizel za obzorem. Tma zvítězila a pokusila se pohltit krajinu. Avšak o slovo se přihlásily jasné hvězdy a také dorůstající měsíc. Jejich svit prozářil jinak temný, pozdně letní večer. Na zem dopadaly jemné kapičky deště, který obzvláště toto místo velice rád navštěvoval. Zdálo by se, že celá noc bude provázena jen jemným šustěním listí ve větru a dopadáním oněch kapiček na zem. Avšak v lesích pod horami se klidná noc nechystala…
Ticho náhle porušilo vytí. Zvuk hrubého a autoritativního hlasu sněhově bílého, mohutného vlka se roznesl celým lesem. Vlkovy světle modravé oči, jemně zakalené šedí zářily noční tmou. A nebyl sám. K sněhovému vlkovi se brzy přidali další dva. Sněhová vlčice s modrýma očima, která byla o něco menší, se postavila vedle svého partnera. A malý, sněhový vlček s modrošedými očky zase se zaujetím sledoval hvězdy na nebi, které jej uchvátily.
A ani na odpověď ostatních členů smečky nemusela rodina dlouho čekat. Brzy se lesem rozlehla snad další dvacítka vlčích hlasů. Ty tak společně daly vytvořit nádhernou noční symfonii, která se nesla dále lesem. A tyto hlasy slyšela i ztracená členka smečky. Krémová vlčice, jejíž hluboké, modré oči svítily tmou, však neodpovídala. Nešla za smečkou. Její pozornost totiž upoutalo něco jiného. Někdo, kdo v tomto lese po setmění neměl co dělat…
Mladý muž oblečený do nepromokavého pláště zelenohnědé barvy, s batohem na zádech totiž právě procházel tímto temným lesem. Při pozdním odpoledni se rozhodl vydat na průzkum těchto zajímavých a velice rozsáhlých lokalit. Avšak k jeho smůle, zabloudil a tak strávil na tomto místě daleko více času, než měl v plánu a tím také porušil nepsané pravidlo o tom, že v lese po setmění nikdo být nesmí.
I uši muže zaslechly líbeznou melodii vlčího zpěvu, která se nesla lesem. A on věděl, že by se měl co nejdříve vrátit do městečka. To vytí mu totiž nahnalo husí kůži. Bylo nádherné, ale také znamenalo předzvěst něčeho velice špatného. Muž přidal do kroku, a ač byl znaven dosavadní cestou, dál klopýtal lesem. Přitom se snažil vyhýbat kořenům a větvím, které po něm sahaly jako hnáty temných lesních duchů. Přes koruny stromů zde nemohl spatřit bílou záři měsíce ani hvězd a tak nevěděl ani to, kudy se ubírá či nač šlape.
Zmocňovala se jej panika.
Avšak najednou jeho svalstvo ztuhlo a on se zastavil. Jeho srdce, následujíc příkladu svalů na krátkou chvíli jakoby udělalo to samé. Téměř zapomněl dýchat, když temným křovím, které jej obklopovalo, neuvěřitelnou rychlostí proletělo něco velkého a bílého. Zmateně se rozhlédl, ale ani ne po minutě už pokračoval ještě zběsilejším tempem. Nízko rostoucí větve jej šlehaly do tváře a on zakopával o kořeny, kterým se nešlo vyhnout. Navíc, na vlhké zemině pokryté kluzkým listím a jehličím stromů se mu nedařilo správně držet rovnováhu a každou chvíli hrozilo, že jej nohy zradí a on upadne. Avšak on, poháněný návalem adrenalinu běžel stále dál.
Běžel o svůj život.
Najednou jej však cosi zastavilo. Opět. Přímo před ním se zjevily dvě velké tmavě modré oči, hluboké jako mořské příkopy. V těch očích by se jistě brzy začal topit, kdyby je sledoval jen o chvíli déle. Bylo v nich cosi lidského, ale zároveň tak moc divokého, zvířecího a lačného, že to bylo děsivé. A neméně krásný a děsivý byl tvor, jemuž tyto oči patřily. I muž dobře věděl, že to byl jeden ze smečky vlků, která před chvílí tak nádherně vyla. Ale teď tu bylo ticho.
Nepříjemné ticho, ze kterého mrazilo.
Vlčice, která se před ním zjevila, měla krásně hebký, hustý kožich krémové barvy. A když se očima vpíjela do muže, působila spíše jako člověk než jako zvíře. A on se ani nepohnul. Byl vyděšen i okouzlen najednou, jak pozoroval vlčici, která byla velká spíše jako medvěd, než jako obyčejný vlk.
I tak však vyhrálo divoké zvíře.
Vlčice vycenila perlově bílé zuby. Představa bytosti podobné lidem se vypařila do neznáma. Tiché zavrčení, následované krokem vpřed vzalo muži veškerou naději na záchranu. Vlčice nebyla žádným plachým zvířetem, které by se dalo na úprk a nechalo jej na pokoji. Muž v tu chvíli slyšel jen nepřirozeně hlasitý tlukot svého vlastního srdce a svůj dech.
Vyděšeně ustoupil o krok vzad.
Tento krok jej však stál život. Zavadil o jeden z kořenů. Pád na tvrdou, ledově chladnou zem byl již příliš. Při prudkém nárazu jej opustilo vědomí a z rány začala vytékat horká, rudá tekutina.
Stačil pouze jeden ladný pohyb.
Velice elegantní skok vlčice znamenal pro nebohého muže konec. Vlčice se sklonila nad tím, kdož se před ní snažil marně utéci. Avšak on už necítil bolest, když se zvíře lačně a bez dalšího váhání vrhlo své kořisti přímo k hrdlu.
a

Na nebi se stále leskly hvězdy. Avšak les byl jiný, tišší, zlověstnější. Chladný vánek hladil listy keřů a stromů. Blížil se úsvit nového dne. Avšak i tak tady bylo něco špatného. V tom lese totiž stále ležela Ona. Původně krémová vlčice. Teď byl však její kožich nasáklý krví. Zabarven jí do ruda. Vlčice již nespala. Sledovala zářivé hvězdy nad sebou a v modrých očích se jí leskly jiskřičky smutku. Nemohla plakat. Avšak její smutek z ní vyzařoval do celého lesa. A přesto s tím, čím je nemohla nic udělat. A nemohla navrátit život tomu, v jehož krvi teď ležela…

Recenze díla:
Už název sám o sobě vypovídá o čem bude náš příběh vyprávět. Trochu ohrané téma o vlcích. Ale snad v ději nenarazíme na vlka, který se zamiluje do člověka. Třeba můžeme od tohoto příběhu očekávat něco více. A nebo bude děj podán tak uvěřitelně a magicky jako jeho prolog a tím upoutá vaší pozornost.
Samotné nastínění situace a knižní spojení dávají prostor fantazii a hříčce s vaší myslí. Počátek pro některé z Vás může zaznívat tajemně, ale pro některé z Vás trochu plytce. Trochu vlčího zabití a masakru někoho potěšit nemusí, stejně tak jako vesnička, čekající na smrt se vší tichostí. I když kdo z Vás by se neukrýval před vlky, co jsou velcí jako medvěd? No ani mě, velitele všech strašpytlů, by venku nikdo nikdy neviděl.
I přes pár gramatický chyb a občasného opakování slov Vás prolog nabádá v pokračování v četbě. Ale bude to stát za to? Co když se jedná o další napodobeninu Twilight ságy ve vlčím podání? No trocha krvavé romantiky by ale bodla, ne?
Zápory x Klady
- Už podle názvu čtenář pozná o čem příběh je. Kdo ví, jestli ho takto jednoduchý název ohromí a vyzve k četbě.
Chybovat je lidské, a proto jisté slovní spojení a překlepy jsou pohopitelné. Ani já nejsem perfektní a češtinou příliš nedisponuji a proto upozorním jen na základní problematiku.
K sněhovému vlkovi..., -> Ke sněhovému vlkovi..., (jedná se o normální překlep, stát se může každému).
Časté využívání spojení však, avšak. To se dá z kontextu úplně vymazat, nebo nahradit jinými slovy. V některých případech by šlo nahradit slovem nicméně. Nebo jej napoužít vůbec. Vyznění věty by to celkově změnit nemělo.
+ Dobrá slovní zásoba, skvělý popisování okolí a dění v příběhu, tajemný začátek a způsob psaní nechává pracovat fantazii (nebo aspoň mou)
Body: 4/5

A jaký je váš názor na příběh? I vy se můžete vyjádřit!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evik Evik | 20. října 2013 v 17:39 | Reagovat

Zajímavé, ale je tu spousta vět, které znějí příliš krkolomně a potřebovaly by trochu změnit slovosled a tak nějak učesat. A obzvlášť mě do očí byla věta: "Zmocňovala se jej panika." Vypadá to dost kýčovitě, upřednostnila bych prosté "ho". Jak mi jednou řekl jeden spisovatel: "Jednodušší je hezčí." Co rozhodně ocením jsou slovní zásoba a fantazie, už stačí jen dopilovat styl ;)

2 Evik Evik | 20. října 2013 v 17:40 | Reagovat

*bila (moc se omlouvám, asi jsem moc přemýšlela nad vlastním bytím!)

3 VĒRA NĪKĒ VĒRA NĪKĒ | E-mail | Web | 28. října 2013 v 17:39 | Reagovat

Děkuji za recenzi; mám tendenci psát názvy tak, aby vypovídaly o dílu a na překlepy si dám pozor (ač pravda, já si dávala i dosud, ovšem dle všeho nejsem příliš schopný gramatik).
[1]: Krkolomně? Ach, tak toho jsem si nebyla vědoma. Bohužel mám tendenci psát vždy "jej". Je to pro mne přirozenější.

4 Ben Víno Ben Víno | E-mail | Web | 31. října 2013 v 18:53 | Reagovat

[1]: Taky mám zvyk psát hodně "jej" prostě se mi to líbí víc, než to obyčejné "ho". "Ho" mi přijde takové tvrdé a výrazné, kdežto "jej" splyne s větou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Follow on Bloglovin