,

Máte rádi svoje postavy?

12. října 2013 v 16:53 | Arvari |  Rychlorady k psaní
Máte rádi svoje postavy?


Čímž mám samozřejmě na mysli vaše postavy LITERÁRNÍ, ne vaše fyzické schránky. Ty samozřejmě rádi mějte, pokud možno co nejvíc, protože, no, lepší nedostanete, pakliže si to nevydřete, případně pokud si za to nezaplatíte pěkně mastnou sumičku.


Morální ponaučení máme za sebou, přejděme tedy přímo k hlavnímu tématu. Vaše literární postavy. Dá se říct, že spisovatelé ke svým postavám zaujímají několik základních postojů.



Postoj první: Spisovatel svoje postavy nade všechno miluje. Do téhle kategorie spadají i postavy, které 'miluje nenávidět', když nenápadně použiju jednu frázičku z angličtiny. Je to postoj, který může způsobovat jisté menší či větší problémy. Jaké? O tom si povíme za chvilku.


Postoj druhý: Spisovateli jsou jeho postavy víceméně ukradené, respektive na ně nahlíží jaksi neutrálně, jen jako na prostředky k vyprávění příběhu. To by se mohlo sice jevit jako nejzdravější možný přístup, ale ruku na srdce, nemůže se pak stát, že to v konečném důsledku dopadne tak nějak... chladně? Přece jen, když nemá postavu rád ani její autor, jak si ji má zamilovat čtenář? A jak ji může mít ráda libovolná jiná postava?


Postoj třetí: Spisovatel svoje postavy z duše nenávidí, a dává to jim i čtenáři velmi okázale najevo. Možná do nich promítá nějaké svoje sadistické potřeby (takové neškodnější trhání křídel mouchám), možná ho to prostě jen baví. Život postav u tohoto spisovatele většinou končí poněkud... bolestivě a předčasně. Která postava to bude tentokrát se nerozhoduje podle potřeb příběhu, ale spíš náhodným losem. Naplněný milostný vztah? Ale prosím vás. A co třeba štěstí v životě? Jistě, ale jen draze vykoupené. Muhahahahaha...


Ehm, ale abych se vrátila k tomu milování postav. Proč že je to na škodu? No, předveďme si to na příkladu z praxe. Sice bych mohla tvrdit, že v něm vystupuje mladá dívka, které budeme říkat kupříkladu 'A.', ale k čertu s tím. Prostě jsem to já.


Mám svoje postavy ráda. Mám je vážně hodně ráda. Některé míň, některé víc. K těm z kratších povídek si většinou nevybuduju nijak extrémně pevné citové pouto, k těm z delších věcí už se mi to ale většinou podaří. Mám ráda drtivou většinu svých postav, včetně těch, co tak nějak plní roli záporáka. I když je pravda, že s hlavními hrdiny je to zdaleka nejhorší. A trpím jistým podezřením, že v tom má pracky i to, jak ráda píšu ich formou.


Každopádně, všimla jsem si jedné poměrně zásadní věci. Díky tomu vztahu, co k postavám mám, jim prostě nerada ubližuju. Když vím, že se jim má stát něco ne tak docela dobrého (i když to třeba není nic tak docela světoborného, nedejbože aby jim šlo o život), podvědomě se v psaní tak nějak brzdím a snažím se, abych k tomu bodu nedošla moc brzo. A co teprve, když jim o ten život jít má. V tomhle byl o dost lepší můj dřívější přístup k psaní, kdy jsem většinou vážně nevěděla, co se stane na příští stránce, a než jsem se vzpamatovala, postava letěla přes kapotu auta. Sice se nedá říct, že bych teď nějak zvlášť plánovala, ale určitá... představa už tu je. Určitá brzdící představa.


Víte, moje postavy většinou neumírají, nejsou doživotně poznamenané, netrpí vážnými chorobami, dokonce jim ani neumře křeček. V kratších dílech ještě jistou malou šanci mají, v těch delších... prakticky ne. Někdy si říkám, že je to škoda, hlavně v těch výjimečných případech, kdy píšu trochu vážnější věci. Moje postavy se dostávají ze skoro bezvýchodných situací. Moje postavy většinou nemusí nést dlouhodobé následky svých chyb. Mým postavám se někdy dějí skoro zázraky, jen aby všechno dopadlo aspoň v mezích možností dobře.


A i když přijde na ty záporáky (když už na ně přijde), no, ehm, ale vždyť oni pro svoje chování taky
museli mít důvod, ne? Třeba měli nešťastné dětství. Prožili trauma. Třeba se dokážou napravit, když se budou trochu snažit, když dostanou šanci, když...


Chápete, jak to myslím?


Je to pak tak trochu nuda, co? Když (skoro) vždycky (skoro) všechno dobře dopadne, nehledě na to, jak beznadějně to někdy v průběhu vypadá. Jenže... Co s tím?


Jako ve všem, co se týká psaní, musíte i ve vztahu ke svým postavám najít jakousi rovnováhu. Musíte je mít rádi, ale nesmíte to přehnat. Musíte je čas od času nechat trpět. Aspoň maličko. Aby měl čtenář aspoň nějakou zábavu. Když to příběh potřebuje, oprostěte se od citů a nechte dotyčného třeba i umřít.


A pokud možno ne jen proto, aby o deset stránek později vstal z mrtvých, ano?


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 12. října 2013 v 19:05 | Reagovat

Krásně a pravdivě napsané :-). Já teda svoje postavy miluji a nenávidím zároveň :-D. Většinou jim přeji jen to dobré a držím jim palce, ale taky nemám ráda, když jim všechno vyjde podle plánu. Prostě to je krutá realita, musí se tím životem nějak prokousat :-). Jednou za čas nechám umřít i nějakou hlavní postavu. Mám ráda pěkné konce, kdy všechno šťastně skončí, ale to by byla spíš pohádka. Když pak nějakou postavu "zabiju", tak toho strašně lituju, ale tak nějak už to nejde vzít zpátky :-D. Takže se smrtí jedince se musí poprat nejen další postavy, ale i já sama :-D.

2 Iva* Iva* | Web | 12. října 2013 v 19:30 | Reagovat

Eh,tak ti nevím Karel, do ktorej kategórie sa zaradiť? Zajedno, ja svoje postavy nadovšetko milujem...ale potom je asi trochu divný spôsob, akým to dávam najavo. Moje postavy totiž často trpia, často sa nachádzajú v bezvýchodískových situáciách a často urobia chyby, ktoré potom dlho ľutujú a za ktoré musia niesť ďalekosiahle následky. Baví to ako čiteteľa....tak aj mňa samozrejme.
Možno, že práve preto ich mám tak rada, že majú taký osud, aký majú. Že to nie sú len pubertálne detičky, ktoré nevedia nič o skutočnom svete. Sú to taký ľudkovia, akých by som chcela poznať aj v skutočnom živote a nie len ako moje myslené výtvory. Ďalší problém, presne čo je spomýnané na konci - môže aj vybuchnúť jadrová bomba a nikto nezomrie....tak tu sa už začína prejavovať tá láska ;D

Inak, nechápem ako môže mať niekto k postavám neutrálny vzťah. K podaktorým - tým nepodstatným, ktoré väčšinou iba dopĺňajú okolie teda áno, a možno aj pri jednorázových poviedkach, ale k tým hlavným? Ako by mi mohli byť ukradnuté? Možno si to neviem predstaviť len preto, že ja príbehom svojích postáv doslova žijem, ale aj tak. ... A pokiaľ je reč o záporákoch, tak tých mám tiež nenormálne rada, práve vďaka tomu, že sú to poväčšine vo svojej podstate veľmi dobré dušičky, ktoré však ten osud, ktorý som im vpísala nezvládli a priklonili sa k tej horšej strane.

Ďakujem za tento článok, budem musieť to "vstávanie z mŕtvych" ako aj prehanú snahu o utrpenie postáv nejako vyriešiť :-)
Uf, nejako sa ten koment natiahol, dúfam, že to nevadí :D

3 Teia Teia | E-mail | Web | 12. října 2013 v 22:40 | Reagovat

Tak to jsem asi nějaký megazlý sadista. :D
Já svoje postavy k smrti miluju, opravdu nic na světě asi nemiluju víc, ale mezi mé největší koníčky patří pořádně je potrápit. Vážně, neznám lepší pocit, než když moje postava k smrti trpí. A to je doopravdy hluboce miluji.

4 Krutomyval Krutomyval | Web | 13. října 2013 v 3:05 | Reagovat

nektere sve postavy mam fakt hodne rad, jine min, a jednu nebo dve mam dokonce ve skatulce "fuj". A predstav si, ctenari maj casto nejvic radi ty "fuj". Pak se ale nabizi otazka  - co mam citit ke svym ctenarum? :-D

5 Cleo Cleo | Web | 13. října 2013 v 9:03 | Reagovat

Já svoje postavy většinou miluju, tedy ty hlavní rozhodně. Sice je občas nechávám dost trpět, ale nidky je nenechám umřít. Tedy někdy taky, ale to už jenom, když je to doopravdy nezbytné. Pak mám v příbězích takové ty vedlejší postavy, o které se moc nestarám a vždycky jenom plní svůj účel.

6 Knihofil18 Knihofil18 | 13. října 2013 v 11:17 | Reagovat

Svoje postavy mám rada, ale rada im tiež ubližujem. Ja som taká čudná, že mojej najmilovanejšej postave sa dostane asi ten najhorší osud z celej poviedky. Písaním si vybíjam svoje nervy, zúfalstvo atď. Moja očista. A potom sa mám v reáli lepšie. Možno sa správam ku svojím postavám sadisticky, ale o to viac ich milujem. Som jednoducho čudný človek. A o kriesení postáv... nuž, tu nemám žiaden problém. Sama vidím, ako sa k tomu staviam, keď čítam knihu/sledujem seriál. Raz to ešte odpustím, ale nechcem, aby sa to stávalo ako na bežiacom páse, tak keď príde čas tej postavy, jednoducho ju nechám zomrieť.

7 Kaisa Kaisa | E-mail | Web | 13. října 2013 v 13:11 | Reagovat

Já se osobně asi řadím do skupiny autorů úplně jiných - ale než se tak nějak popíšu, tak musím říct, že i když autor svojí postavu nenávidí, tak se do ní čtenář může zamilovat, jsou takové postavy, takové charaktery a liší se od člověka k člověku. Já svým postavám nedělám lehký život, ale občas tam nějaký ten veselý moment mají, aby se neřeklo, nemiluji je, bere je jako jednoduše... postavy. Neřeším je, nezkoumám a i když mi občas některé z nich pořádně lezou na mozek, tak si k nim raději nijaký hluboký vztah nebuduji. Těžko se od nich pak odpoutává, člověk by jim chtěl udělat všechno nádherné... A já nejsem extrémně citově založený člověk. :)

8 Nett Nett | E-mail | Web | 15. října 2013 v 18:34 | Reagovat

Heh, miluji své postavy :D Ale ráda jim ubližuji :D Každopádně, když se nad tím zamyslím, vždycky ti hlavní přežijí :D Sakra! :D  Krásně napsaný článek ;) :D

9 Slečna Postradatelná Slečna Postradatelná | E-mail | Web | 20. října 2013 v 14:00 | Reagovat

Já patřím rozhodně k milovníkům svých postav :) a jelikož jim také nerada ubližuji, přidávám do příběhu pár dalších, které jsou celkem zbytečné a mohou zemřít :D

10 Bri Bri | 6. listopadu 2013 v 19:44 | Reagovat

Ja svoje postavy milujem, ale zároveň ich rada mučím. Je dosť kruté, avšak pravda. Ale až k vražde? No možno im o život pôjde... rozhodne nenechám môjho schyzofrenického miláčika umrieť.

11 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | 5. prosince 2014 v 21:28 | Reagovat

J8 svoje postavy miluji, o tom není pochyb, ale když dojne na sepisování příběhu, jsem nelítostná. Ale narozdíl od nich vím, že jejich smrt přijde, tak se na to můžu připravit... A taky, protože vím, že zemřou, snažím se je napsat co nejlépe to jde

12 Michaela K. Michaela K. | E-mail | 12. srpna 2015 v 16:39 | Reagovat

Souhlasím s Julií (alespoň částečně). Mé postavy  ode mne nemůžou očekávat nudné klišé v podobě toho, že se jim nic nestane. Nejsem ale žádný sadista, nezabíjim nikoho, kdo nemusí zemřít. Krátké příběhy či povídky mají veselý obsah. Dlouhé už ani tak ne.
PS: Já se domnívám, že spisovatel nemůže ke svým postavám nic necítit. I kdyby to měla být jen lhostejsost

13 GregoReils GregoReils | E-mail | Web | 7. května 2017 v 19:57 | Reagovat

Viagra order a prepaid visa Viagra En Farmacias Similares Forum Cialis 5 Mg Canadian Rx Cialis Viagra Trial Do Low Cost Viagara Pills Work Viagra Online Canada Overnight  <a href=http://byuvaigranonile.com>viagra</a> Viagra For Sale Overnight Amoxil No Rx Avodart In Singapore

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Follow on Bloglovin